"Lékaři jsou dnes ve velmi složité situaci. Mají strach ze selhání, a tak předepisují léčbu, která život prodlouží jen o krátký čas a za cenu zhoršení jeho kvality. Ale pro ně i pro pacienty slouží jako iluze, že se stále snaží zachránit jim život," čtu v jedné z prvních kapitol knížky, kterou jsem si moc přála pod stromeček a konečně jsem si na ni udělala čas. Jsou to slova Ireny Závadové, primářky domácího hospicu Cesta domů, a tak nějak hned na začátku shrnují jeden z problémů současné medicíny.
Proč mě vlastně tohle téma vůbec zajímá?
Není to trochu morbidní, číst si ve volných chvílích o tom, jak lidi umírají a jak umírat chtějí? Všechno to pramení z mého strachu a z prožité zkušenosti. Za poslední dva roky zemřeli dva z mých prarodičů a bohužel oba v nemocnici, v LDN. Často jsem od té doby přemýšlela o tom, jestli jsme to s rodinou nemohli zařídit jinak, jestli jsme přece jen nemohli vyhovět jejich přání umírat doma. Jestli neexistovala nějaká možnost, kterou jsme nezvážili nebo na kterou jsme nepřišli.
O umírání a smrti jsem nebyla schopná mluvit pořádně se svou babičkou, ani s dědou. Při jejich rezignovaných stescích, že stejně brzo umřou, jsem se zmohla jen na tradiční: "Ale babi, co to říkáš. Tak to přece není. Určitě tě za chvíli pustí z nemocnice domů.", aniž bych tomu vlastně sama věřila. Přemýšlím, jak teda zvládnu tohle téma probrat se svým budoucím prvním umírajícím pacientem a jeho rodinou? Říct mu to samé, co jsem říkala babičce a dědovi, přece nemůžu. Ve škole nás naučí kde co, jak se transplantuje srdce, jak se operuje nádor na mozku..., ale nácviku tohohle důležitého rozhovoru jsme se snad nikdy nevěnovali, přitom se s tím ve své praxi setká každý absolvent napříč všemi obory v prvním nebo max. druhém měsíci po nástupu do práce.
Tak proto... proto jsem si přála knížku o tomhle "depresivním" tématu. Nechci zažít znova ty trapné rozpaky, co člověku na konci života říct.
 |
| Zdroj: Nadace Vodafone |
"Musíš se umět rozhodnout. Lékař rozhoduje o životě a smrti lidí, to je fakt. Je dobré to reflektovat, uvědomovat si, že tuhle moc máme," dodává paní primářka.
A proč stojí zrovna tahle knížka za přečtení?
Shrnuje základní informace o tom, jak v Česku péče na konci život funguje, jaké jsou možnosti. Jako bonus obsahuje odkazy na další zajímavé knížky o tomto tématu nebo na výzkumy, které proběhly v této oblasti a jejichž výsledky stojí za povšimnutí.
Dozvíte se, jak je to s paliativní péčí a její dostupností, co je to hospic (lůžkový, mobilní nebo stacionář), jaké jsou možnosti tlumení bolesti a dalších symptomů provázejících nevyléčitelně nemocné, co je to dříve vyslovené přání, jaká jsou úskalí eutanazie nebo asistované sebevraždy a jak to funguje v zemích, kde jsou tyto dvě možnosti ukončení života legalizovány. Jedna z kapitol přibližuje taky to, jak strašně složitá péče může být o pacienta trpícího demencí.
Nejcennější pro mě osobně ale je seznámení s příběhy různých pacientů s nevyléčitelným onemocněním a formou péče na konci jejich života, které se jim dostalo, a taky s pocity osob o ně pečujících, posléze pozůstalých.
A tak na závěr, poslední citace slov paní primářky:
"Celá medicína se tváří, že je takzvaně evidence based, že stojí na tvrdých datech, výzkumech, statistikách, testech. Ale to, z čeho lékaři nakonec v praxi nejvíce vycházejí, jsou jejich zkušenosti, zážitky, příběhy, to, čím si prošli. Medicína je zkrátka založená na zkušenostech."
Prakticky o posledních věcech člověka
Ondřej Nezbeda
Ondřej Nezbeda
Vyšla v listopadu 2016, 288 stran
Na stránkách nakladatelství Paseka se dá sehnat i za 170,-.
