Mám za sebou první týden! Pět dní v nemocnici průměrně od 7:45 do 16-17:00, kdy se překvapivě nenudím a mám pořád co na práci. Je to tu prostě guat!
Co se týká práce na oddělení, probíhá to následovně. Každý den dorazím kolem 7:30, převlíknu se do krásně nažehlenýho oblečení a jdu na meeting radioonkologické kliniky, který začíná v 7:45. Tam se probírají nejzajímavější případy z ambulancí, promítají obrázky CT nebo MRI. Pak se přesouvám na paliativní oddělení, kde do 8:40 projedu v počítači novinky o našich pacientech, co tam přibylo odpoledne přechozího dne a přes noc.
V 8:40 společná snídaně, jedna z nejlepších částí dne, kdy se sejde komplet tým z našeho oddělení (sestry, doktoři, terapeuti - fyzio, nutriční, ergo, ale i další pomocný personál, kdo má zrovna čas). Po jídle se probere stručně, co nás čeká u každého pacienta v daný den za "milníky".
Po snídani začíná vizita. Diplomované zdravotní sestry a bratři k sobě mají ještě většinou jednoho až dva studenty, kteří se zaučují. Každý minitým se stará o 2-3 pacienty. Než jdeme k pacientovi sejdeme se prvně u PC (nevede se tu žádná tištěná dokumentace!!! juchůůůůů) a bavíme se o tom, jak proběhla noc, jestli měl pacient bolesti, jestli potřeboval nějaké léky z rezervy, na co si stěžoval, jestli za ním byla rodina atd.
Tady bych ráda poznamenala, že informace od sester (a bratrů a terapeutů) jsou to nejcennější, co může doktor získat. Setkávají se s pacientem mnohokrát denně a pacient se jim často svěří s tím, co doktorovi během vizity neřekne.
Pak jdeme za pacientem, kde v průměru strávíme min. 15 minut u jednoho lůžka. Neska jsme dělali vizitu u 8 lidí 3 hodiny. Nejde ani tak o nějaké vyšetřování, ale jde o to, že si doktor udělá na pacienta čas a popovídá si s ním. Zeptá se ho na jeho život, vnoučata, děti nebo se s ním třeba chvilku koukne na tenis v televizi a odvede jeho pozornost otázkama, jak si zrovna kdo stojí v pavoukovi Wimbledonu. Ptá se taky, jak se měl, co ho zrovna trápí, jestli platí cíle, které si společně stanovili.
U některých pacientů je cílem např. zvládnout jejich bolesti a nastavit jejich léčbu (stanovit nějaký fixní bazální medikament ve vhodné dávce a k němu vhodnou rezervu, která se pacientovi podá, když jsou bolesti hodně velké, aniž by to musel lékař ordinovat). Další pacienti mají zase ozařování, jehož cílem je ovlivnit bolestivost způsobenou útlakem nádorem. Někteří se potřebují jen dát dokupy po psychické a fyzické stránce, aby mohli zase do péče příbuzných domů.
Všechno s náma absolvoval i terapeutický pejsek Shanti, kterýho jsem občas dostala na starost, když jeho trenérka musela věnovat pozornost pacientům.
Po vizitě na oddělení chodíme pravidelně každý den na vizitu do hospicu Lighthouse 15 minut od nemocnice. Tam mají 4 lůžka, která jsou pod univerzitní nemocnicí, tudíž se péče hradí z pojištění. Hospicové hnutí ve Švýcarsku nemá třeba v porovnání s UK bůhvíjakou tradici, není jich tu příliš a čekací listiny jsou hodně dlouhé.
Lighthouse je jedním z hospiců, které vznikly v druhé polovině minulého století původně pro HIV pozitivní pacienty v konečné fázi onemocnění. Hysterie z AIDS se nevyhnula ani Švýcarsku, tak po celé zemi vzniklo několik zařízení, která se specializovala na péči o tyto pacienty. Později došlo jednak k poklesu počtu nově infikovaných, a kromě jiného i k objevení relativně účinných léků (k čemuž velkou měrou přispěl i náš úžasný prof. Holý - mimochodem o něm a jeho úžasných objevech vyšel před dvěma lety super článek v Reportérovi), tudíž tahle zařízení pomalu ztrácela svůj smysl a i pacienty. Některá zanikla a některá se přeměnila v hospic, jak ho známe v dnešním slova smyslu. Konec historického okénka.
Obědy tu mají taky svoje speciální pravidla. Nesmíme jíst na oddělení v kuchyňce, ani v kanceláři u PC. Zase je to kvůli tomu, aby si člověk udělal pauzu a odpočinul si, pokecal s ostatníma a neseděl jen zavřený u obrazovky. V létě chodí spousta lidí jíst do parku, který je vedle naší budovy, kde si rozloží prostěradla, lehnou na trávu a prostě chvíli nic neřeší.
Po obědě následuje další meeting ve 14:00, kde se rozebere to podstatné, co se za dopoledne událo a v úterý podrobně každý pacient, což trvá až dvě hodiny. Přijdou všichni možní terapeuti a rozešlou se k pacientům podle jejich potřeb. Kromě fyzio nebo ergoterapeutů dochází na oddělení dvakrát týdně paní, která dělá muzikoterapii.
Té jsem se pověsila na paty minulý čtvrtek. Naše terapeutka provozuje muzikoterapii i ambulantně, na naše oddělení chodí dvakrát za týden odpoledne, kromě toho chodí ale i na neurologii nebo na dětské. Umí hrát v podstatě na všechny nástroje a podle jejích slov se nedá říct, který je pro muzikoterapii nejvhodnější. Orientuje se podle věku pacienta, ale i podle druhu jeho onemocnění. K nám si nosí lyru, kterou jsem mimochodem viděla poprvé v životě. Terapie probíhá tak, že jde za pacientem, zeptá se ho, jestli o to má zájem, a když ano, začne hrát a to trvá různě - někdy 10-15 minut, někdy i 40-60 minut. Nikdy nevykazuje příbuzné ven, ani nijak neomezuje návštěvy dalších pacientů na pokoji, dokáže se od toho hlučení odprostit. Hodně pracuje taky s "tichem" a s pauzami, kdy nechává nástroj úplně doznít. Sama jsem s ní na pár sezení šla a každé bylo trochu jiné. Všeobecně ale musím uznat, že to mělo na všechny pacienty pozitivní efekt včetně mě! Někteří u toho odpočívali se zavřenýma očima, jiní se soustředili na její pohyby rukou. Dokonce na jednom pokoji ji prosila "spolubydlící" paní, u které probíhala terapie, o přídavek.
Ukázala mi taky speciální nástroj, na který mohou s pacientem hrát ve dvojici. Při rozeznění plíšků vnímá člověk vibrace dřevěné části v konečcích prstů, proto je to třeba dobré právě pro neurologické pacienty po CMP nebo lidi s polyneuropatií. Navíc to nikdy nezní blbě, jak jsem se sama přesvědčila, vydává to takové harmonické ladící zvuky.
Kromě tohohle všeho jsem zažila ještě dva zajímavé momenty. Jeden byl myslím v úterý nebo středu, kdy probíhalo setkání personálu s lékařkou etického oddělení a probíhal takový rozbor situace, která předcházela a následovala po smrti jednoho pacienta a která byla hodně náročná pro personál, něco na způsob supervize. V principu šlo o přerušení hemodialýzy u pacienta, který už ji fyzicky nezvládal, ale rodina si ji přála a nefrologové jim to nerozmlouvali. Výstupem byla kromě podkladů pro další debatu na téma ukončit / neukončit hemodialýzu s nefrology i taková duševní očista personálu, který musel reagovat na "útoky" ze strany rodinných příslušníků.
Druhý moment byl den po úmrtí jedné z pacientek. Celkově si na oddělení potrpí na různé rituály, které jim umožňují se z toho nezbláznit. Mají takovou speciální "misku" (nejsem v těchhle věcech zrovna vzdělaná, tak to popisuju, jak to vypadá), kterou si donesou na odpolední týmové setkání a na lístku natištěné jméno a datum narození a úmrtí. Lístek přečtou, vhodí do misky a rozezvučí ji takovým tloučkem a v tichu vzpomenou na pacienta.
Zpátky k dennímu programu, odpoledne se ještě jednou s ošetřujícím personálem projedou všichni pacienti a probíhají třeba pohovory s rodinou. Dneska jsme s jedním pánem v hospicu řešili jeho stav, pokročilost nemoci, zvládání bolesti a taky jeho přání navštívit před smrtí svou rodnou zemi Kosovo. Ano, i s tímhle může paliativní lékař pomoct!
Žádné komentáře:
Okomentovat