Od 1. července jsem na měsíc na stáži ve Švýcarsku. Je to vlastně moje poslední IFMSA stáž. Loni jsem byla ve Švédsku, rok předtím v Německu a oboje jsem absolvovala na chirurgii, jednou kardio, podruhý neuro. Letos to ale bude jiný, protože jsem na paliativní klinice!
Když jsem se na podzim dozvěděla, že pojedu na stáž do Švýcarska, měla jsem z toho fakticky radost. A když nevyšla neurologie, domluvila jsem se, že bych chtěla zkusit paliativní kliniku, která sice není v IFMSA nabídce, ale tady ji mají. Moc nechápali, proč chci zrovna tam, ale mně to přišlo momentálně někdy v dubnu jako super nápad...
V pátek 30. 6. odpoledne jsem se vydala na cestu. V nějaký slabší sebemrskačský náladě jsem si koupila místo letenky jízdenku na 14 hodin v buse (Brno - Praha - Curych). Sobota se nesla v duchu zařizování bydlení, ubytovávání, a pak krátký procházky po městě, ale moje 4 hodiny přerušovaného spánku z busu mě odpoledne dostaly hodně brzo.
V neděli ráno jsem se vydala na trip se Švýcarem Olim, který se tu o mě stará, a se Španělem Josem, který tu je taky na stáži (na kardiochirurgii). Jeli jsme se mrknout na Rheinfall, největší vodpovád v Evropě (podle průtoku údajně), a do malého městečka Schaffhausen. Vřele doporučuju, oboje je moc pěkný a zajímavý. Schaffhausen je navíc pozoruhodnej tím, že byl za 2. světové války omylem bombardovanej americkými vojsky. Američani věnovali po válce městu hodně peněz na obnovu jako omluvu.
V pondělí ráno to začalo celkem vtipně. Oli mi v sobotu asi padesátkrát řekl, že musím všude chodit včas (Du muss immer pünktlich sein! To mně bude v hlavě znít napořád). Sraz byl v 7:30, v 7:32 SMS, že má zpoždění 20 minut! Když se konečně objevil, řekl mi, že si tam dal safety půlhodinku, protože většinou chodí cizinci na srazy pozdě...?!
Po asi hodině a půl lítání po nemocnici, něco ve stylu Asterixe a Obelixe (růžový, žlutý a nevím jaký formulář), jsem dostala identifikační kartičku (zapomněli mi říct, že mě fotí, takže jsem krásná), klíče ke skříňce a oblečení na celej týden.
U oblečení bych se zastavila... mají tady přímo kancelář, kam člověk dojde, vezme si číslo a čeká, pak ho zavolají dovnitř, tam mu dají na výběr z nemocničního oblečení (kalhoty na knoflíky nebo na šňůru atd.), dají mu to vyzkoušet, a pak mu to nabalí do igelitky na celý týden.
Univerzitní nemocnice je obří slepenec milionu budov. I přesto, že tu mají všude strašný pořádek a řád, tak nemocnice je celkem blázinec. Neska jsem 20 minut hledala šatnu na konci dne... ani plánek nepomohl.
Pokud jste někdy potkali někoho, kdo se věnuje paliativní medicíně, tak asi víte, že to bývaj nejvíc vyklidnění a vyrovnaní lidi v nemocnici a zpravidla s pacientem taky umí výborně komunikovat. Tady to platí úplně stejně. Pracuje tu nejmilejší personál. Vedoucí lékař Stefan už mě čekal, prošli jsme vizitu, která je na paliativní klinice spíš taková povídací. Kromě něj je na oddělení ještě doktorka Anja, která kromě svojí práce na oddělení ještě trénuje "štěně" dalmatina Shantiho, který tam bude jako terapeutický pejsek pro pacienty i personál. Než se přestěhovali do nových prostor vedle kardiocentra, měli tam i kočku.
První den na mě udělali vážně dojem. Maximálně se mi věnovali, vysvětlovali, jak to tam chodí, pomáhali se zorientovat v PC (nevedou tu papírovou dokumentaci, což je boží)... dokonce pro mě měli nachystanou i knížku o paliativní medicíně, kterou si můžu nechat a prostudovat, abych se líp zorientovala. Mají tam multidisciplinární tým, který se v různém složení sejde několikrát za den a pořád se probírá situace jednotlivých pacientů (o tom třeba příště). Co je ale podle mě naprosto boží, jsou společný snídaně personálu každý den ráno.
Kromě vizity jsem si pročítala případy pacientů, abych se v nich líp zorientovala. Momentálně mají jen jednoho neonkologického pacienta s krvácením do mozku, zbytek jsou pokročilé tumory (náhodou se sešlo několik pacientů s různými tumory plic). Nicméně oddělení nemá plnit funkci hospicu, ale jsou to lůžka akutní, ze kterých se snaží pacienta vždy zajistit dál (poslat domů, do domova seniorů, do hospicu...). Nicméně hospic tady ve Švýcarsku není vůbec levná záležitost. Jeden den v hospicu Lighthouse stojí 250,- CHF!!! Frank má kurz skoro jako euro, kolem 25,- Kč!
Kromě vizit jsme měli na pořadu dne i 3 pohovory s pacienty a jejich rodinou nebo blízkými. S jednou paní jsme řešili další zajištění péče a terapii bolesti, kterou jí rostoucí tumor způsobuje utlačením nervů zásobujících ruku. S druhou paní podobné téma, jestli by chtěla raději domů nebo do hospicu. Hovor byl v průměru na 45 minut! Pacienti měli napsané otázky na papíře, ptali se, vysvětlovalo se jim co a jak, výhody / nevýhody, možnosti, finanční náročnost...
Nejtěžší byl třetí pohovor. Pán s nádorovým onemocněním a jeho rodina čekali na sdělení diagnózy. Celé to bylo zkomplikované tím, že nerozuměli německy a jeden z nich, který uměl, to musel zbytku překládat do arabštiny. Sdělili jim to ale s takovým citem, když se snažili anglicky na něco sami zeptat, vysvětloval jim to doktor fakt neuvěřitelně trpělivě... sestra mezitím utěšovala manželku, utírala slzy... Prostě přesně, jak by se to dělat mělo...
Z nemocnice jsem se vymotala až kolem 17. hodiny. Po večeři jsem si dala ještě zdravotní procházku na Zurichberg, která je tak 15 minut od našeho bydlení a je odsud naprosto boží výhled na město a jezero.
Ještě poslední poznámka k jazyku. Mluví se tu sice německy, ale k tomu, co jsem se učila na certifikát, to má fakt míle daleko. Se mnou se sice personál snaží mluvit hoch deutsch (jakože spisovně, správně), ale jak začnou mluvit s pacientem začíná teprve sranda. Ráno jsem byla hodně zoufalá... po obědě jsem musela volat na IT oddělení... to bylo hodně špatný, pán už pomalu ztrácel nervy, ale odpoledne se to postupně zlepšilo a už jsem se chytala mnohem víc, tak snad to půjde :)
Tohle prostě bude super! :)
První den na mě udělali vážně dojem. Maximálně se mi věnovali, vysvětlovali, jak to tam chodí, pomáhali se zorientovat v PC (nevedou tu papírovou dokumentaci, což je boží)... dokonce pro mě měli nachystanou i knížku o paliativní medicíně, kterou si můžu nechat a prostudovat, abych se líp zorientovala. Mají tam multidisciplinární tým, který se v různém složení sejde několikrát za den a pořád se probírá situace jednotlivých pacientů (o tom třeba příště). Co je ale podle mě naprosto boží, jsou společný snídaně personálu každý den ráno.
Kromě vizity jsem si pročítala případy pacientů, abych se v nich líp zorientovala. Momentálně mají jen jednoho neonkologického pacienta s krvácením do mozku, zbytek jsou pokročilé tumory (náhodou se sešlo několik pacientů s různými tumory plic). Nicméně oddělení nemá plnit funkci hospicu, ale jsou to lůžka akutní, ze kterých se snaží pacienta vždy zajistit dál (poslat domů, do domova seniorů, do hospicu...). Nicméně hospic tady ve Švýcarsku není vůbec levná záležitost. Jeden den v hospicu Lighthouse stojí 250,- CHF!!! Frank má kurz skoro jako euro, kolem 25,- Kč!
Kromě vizit jsme měli na pořadu dne i 3 pohovory s pacienty a jejich rodinou nebo blízkými. S jednou paní jsme řešili další zajištění péče a terapii bolesti, kterou jí rostoucí tumor způsobuje utlačením nervů zásobujících ruku. S druhou paní podobné téma, jestli by chtěla raději domů nebo do hospicu. Hovor byl v průměru na 45 minut! Pacienti měli napsané otázky na papíře, ptali se, vysvětlovalo se jim co a jak, výhody / nevýhody, možnosti, finanční náročnost...
Nejtěžší byl třetí pohovor. Pán s nádorovým onemocněním a jeho rodina čekali na sdělení diagnózy. Celé to bylo zkomplikované tím, že nerozuměli německy a jeden z nich, který uměl, to musel zbytku překládat do arabštiny. Sdělili jim to ale s takovým citem, když se snažili anglicky na něco sami zeptat, vysvětloval jim to doktor fakt neuvěřitelně trpělivě... sestra mezitím utěšovala manželku, utírala slzy... Prostě přesně, jak by se to dělat mělo...
Z nemocnice jsem se vymotala až kolem 17. hodiny. Po večeři jsem si dala ještě zdravotní procházku na Zurichberg, která je tak 15 minut od našeho bydlení a je odsud naprosto boží výhled na město a jezero.
Ještě poslední poznámka k jazyku. Mluví se tu sice německy, ale k tomu, co jsem se učila na certifikát, to má fakt míle daleko. Se mnou se sice personál snaží mluvit hoch deutsch (jakože spisovně, správně), ale jak začnou mluvit s pacientem začíná teprve sranda. Ráno jsem byla hodně zoufalá... po obědě jsem musela volat na IT oddělení... to bylo hodně špatný, pán už pomalu ztrácel nervy, ale odpoledne se to postupně zlepšilo a už jsem se chytala mnohem víc, tak snad to půjde :)
Tohle prostě bude super! :)
To víš, že bude :) To dáš ! Užívej ! :) a těším se na další článek
OdpovědětVymazat