Ve službách IFMSA CZ

Koncem srpna končí kromě prázdnin i jedno moje velký dobrodružství, který bych nazvala "ve službách IFMSA CZ". A tak se nemůžu ubránit tomu si to pro sebe celé shrnout a zhodnotit... A možná taky vysvětlit světu, proč na tuhle "sektu", jak ji mnozí podle mě neprávem označují, prostě nedám dopustit.

Co mi IFMSA "vzala"?

Tenhle seznam bude asi hodně krátký (bohužel nedokážu být objektivní, a vlastně to ani není mým cílem)... Občas jsem se možná nervovala kvůli nějaké kravině, kterou bych mimo IFMSA jinak nemusela řešit, což ale dneska už vlastně ani nestojí za zmínku. Samozřejmě mně IFMSA vzala hodně volného času, který bych mohla strávit na brigádě nebo jednoduše něčím jiným, ale ani toho nelituju a nikdy nebudu. Tím výčet "negativ" končí...

Co mi IFMSA přinesla a co mě naučila? 

Lidi, lidi, lidi

Vychází to z toho, co jsem všechno v IFMSA absolvovala... Potkala jsem studenty medicíny z celého světa i ČR / SR. Poznala jsem spoustu lékařů a zdravotnických pracovníků ze všech možných zemí. Seznámila jsem se s lidma od nás ze všech ročníků a snad i všech oborů LF, které na MUNI máme...

Ale hlavně jsem v IFMSA získala většinu svých nejlepších kamarádů a přátel na medicíně, kterým se můžu vybrečet na rameni (klasika...), oslavovat, zapít s nimi úspěchy i neúspěchy, radovat se z povedeného projektu, plánovat, cestovat, poznávat, navštěvovat, sdílet... a tak. 

Vzory a inspirace

Za svou "kariéru v IFMSA" jsem poznala několik lidí, kteří byli a jsou mými vzory, protože mi ukázali cestu a dokázali mě motivovat v ten pravý čas...

Spousta projektů vznikla ve spolupráci s nejrůznějšími organizacemi. Poznala jsem tak nadšence z mnoha dalších spolků a neziskovek, namátkou třeba Psychobraní, Projekt SPOLU, Nevypusť duši, Loono, Asociace studentů fyzioterapie, Studentskou asociaci nutričních terapeutů a další a další, od kterých jsem se vždycky mohla něco přiučit.

IFMSA není jedinej spolek pro mediky, je jich spousta a všechny dělají úžasné projekty a aktivity. Ať se zapojíte do kteréhokoliv, bude to super... není to soutěž!

Zkušenosti

Díky IFMSA jsem mohla vyjet celkem 3x na měsíční stáž do zahraničí. Německo, Cáchy, kardiochirurgie. Švédsko, Linköping, neurochirurgie. Švýcarsko, Curych, paliativní. Každá stáž byla jiná, všude jsem se naučila spoustu nového.

Kromě toho ještě Training of New Trainers (TNT) v Německu v Leipzigu nebo Valná hromada rakouské AMSA ve Vídni... nebo teď trip do Helsinek na AMEE 2017, asi největší konferenci o vzdělávání v medicíně.

Knowledge

IFMSA mě přinutila zdokonalit se v cizích jazycích, hlavně angličtině a němčině, udělat si certifikát z němčiny, bez kterého bych se do Švýcarska na stáž nedostala.

Musela jsem si podrobněji nastudovat témata našich projektů, abych je dokázala zpracovat v "kampani" pro veřejnost a tak dále...

Soft skills

Zúčastnila jsem se TNT a nastartovala tak svou "trenérskou" dráhu... Naučila jsem se komunikovat s lidmi, delegovat úkoly, řešit krizové situace, vést tým lidí, motivovat je, mluvit beze strachu na veřejnosti, improvizovat, organizovat si lépe čas, plánovat, hodnotit výsledky projektu, dávat a hlavně přijímat zpětnou vazbu nebo si o ni říct a nebát se toho, co přijde... 

Tolerance a odvaha

Určitě ne poslední, ale asi nejdůležitější bod...

Tak jsem se tady při balení kufru na svou poslední, vlastně tak trochu bonusovou, IFMSA akci rozněžnila, zavzpomínala si a dojala se... ale i tohle přirozeně patří k #ifmsaspirit!

#nabrncodobry #navzdycky #takdik

Isch guat, oder?

Mám za sebou první týden! Pět dní v nemocnici průměrně od 7:45 do 16-17:00, kdy se překvapivě nenudím a mám pořád co na práci. Je to tu prostě guat!

Co se týká práce na oddělení, probíhá to následovně. Každý den dorazím kolem 7:30, převlíknu se do krásně nažehlenýho oblečení a jdu na meeting radioonkologické kliniky, který začíná v 7:45. Tam se probírají nejzajímavější případy z ambulancí, promítají obrázky CT nebo MRI. Pak se přesouvám na paliativní oddělení, kde do 8:40 projedu v počítači novinky o našich pacientech, co tam přibylo odpoledne přechozího dne a přes noc.

V 8:40 společná snídaně, jedna z nejlepších částí dne, kdy se sejde komplet tým z našeho oddělení (sestry, doktoři, terapeuti - fyzio, nutriční, ergo, ale i další pomocný personál, kdo má zrovna čas). Po jídle se probere stručně, co nás čeká u každého pacienta v daný den za "milníky".

Po snídani začíná vizita. Diplomované zdravotní sestry a bratři k sobě mají ještě většinou jednoho až dva studenty, kteří se zaučují. Každý minitým se stará o 2-3 pacienty. Než jdeme k pacientovi sejdeme se prvně u PC (nevede se tu žádná tištěná dokumentace!!! juchůůůůů) a bavíme se o tom, jak proběhla noc, jestli měl pacient bolesti, jestli potřeboval nějaké léky z rezervy, na co si stěžoval, jestli za ním byla rodina atd. 

Tady bych ráda poznamenala, že informace od sester (a bratrů a terapeutů) jsou to nejcennější, co může doktor získat. Setkávají se s pacientem mnohokrát denně a pacient se jim často svěří s tím, co doktorovi během vizity neřekne. 

Pak jdeme za pacientem, kde v průměru strávíme min. 15 minut u jednoho lůžka. Neska jsme dělali vizitu u 8 lidí 3 hodiny. Nejde ani tak o nějaké vyšetřování, ale jde o to, že si doktor udělá na pacienta čas a popovídá si s ním. Zeptá se ho na jeho život, vnoučata, děti nebo se s ním třeba chvilku koukne na tenis v televizi a odvede jeho pozornost otázkama, jak si zrovna kdo stojí v pavoukovi Wimbledonu. Ptá se taky, jak se měl, co ho zrovna trápí, jestli platí cíle, které si společně stanovili. 

U některých pacientů je cílem např. zvládnout jejich bolesti a nastavit jejich léčbu (stanovit nějaký fixní bazální medikament ve vhodné dávce a k němu vhodnou rezervu, která se pacientovi podá, když jsou bolesti hodně velké, aniž by to musel lékař ordinovat). Další pacienti mají zase ozařování, jehož cílem je ovlivnit bolestivost způsobenou útlakem nádorem. Někteří se potřebují jen dát dokupy po psychické a fyzické stránce, aby mohli zase do péče příbuzných domů.

Všechno s náma absolvoval i terapeutický pejsek Shanti, kterýho jsem občas dostala na starost, když jeho trenérka musela věnovat pozornost pacientům.

Po vizitě na oddělení chodíme pravidelně každý den na vizitu do hospicu Lighthouse 15 minut od nemocnice. Tam mají 4 lůžka, která jsou pod univerzitní nemocnicí, tudíž se péče hradí z pojištění. Hospicové hnutí ve Švýcarsku nemá třeba v porovnání s UK bůhvíjakou tradici, není jich tu příliš a čekací listiny jsou hodně dlouhé.

Lighthouse je jedním z hospiců, které vznikly v druhé polovině minulého století původně pro HIV pozitivní pacienty v konečné fázi onemocnění. Hysterie z AIDS se nevyhnula ani Švýcarsku, tak po celé zemi vzniklo několik zařízení, která se specializovala na péči o tyto pacienty. Později došlo jednak k poklesu počtu nově infikovaných, a kromě jiného i k objevení relativně účinných léků (k čemuž velkou měrou přispěl i náš úžasný prof. Holý - mimochodem o něm a jeho úžasných objevech vyšel před dvěma lety super článek v Reportérovi), tudíž tahle zařízení pomalu ztrácela svůj smysl a i pacienty. Některá zanikla a některá se přeměnila v hospic, jak ho známe v dnešním slova smyslu. Konec historického okénka.

Obědy tu mají taky svoje speciální pravidla. Nesmíme jíst na oddělení v kuchyňce, ani v kanceláři u PC. Zase je to kvůli tomu, aby si člověk udělal pauzu a odpočinul si, pokecal s ostatníma a neseděl jen zavřený u obrazovky. V létě chodí spousta lidí jíst do parku, který je vedle naší budovy, kde si rozloží prostěradla, lehnou na trávu a prostě chvíli nic neřeší.

Po obědě následuje další meeting ve 14:00, kde se rozebere to podstatné, co se za dopoledne událo a v úterý podrobně každý pacient, což trvá až dvě hodiny. Přijdou všichni možní terapeuti a rozešlou se k pacientům podle jejich potřeb. Kromě fyzio nebo ergoterapeutů dochází na oddělení dvakrát týdně paní, která dělá muzikoterapii. 

Té jsem se pověsila na paty minulý čtvrtek. Naše terapeutka provozuje muzikoterapii i ambulantně, na naše oddělení chodí dvakrát za týden odpoledne, kromě toho chodí ale i na neurologii nebo na dětské. Umí hrát v podstatě na všechny nástroje a podle jejích slov se nedá říct, který je pro muzikoterapii nejvhodnější. Orientuje se podle věku pacienta, ale i podle druhu jeho onemocnění. K nám si nosí lyru, kterou jsem mimochodem viděla poprvé v životě. Terapie probíhá tak, že jde za pacientem, zeptá se ho, jestli o to má zájem, a když ano, začne hrát a to trvá různě - někdy 10-15 minut, někdy i 40-60 minut. Nikdy nevykazuje příbuzné ven, ani nijak neomezuje návštěvy dalších pacientů na pokoji, dokáže se od toho hlučení odprostit. Hodně pracuje taky s "tichem" a s pauzami, kdy nechává nástroj úplně doznít. Sama jsem s ní na pár sezení šla a každé bylo trochu jiné. Všeobecně ale musím uznat, že to mělo na všechny pacienty pozitivní efekt včetně mě! Někteří u toho odpočívali se zavřenýma očima, jiní se soustředili na její pohyby rukou. Dokonce na jednom pokoji ji prosila "spolubydlící" paní, u které probíhala terapie, o přídavek.

Ukázala mi taky speciální nástroj, na který mohou s pacientem hrát ve dvojici. Při rozeznění plíšků vnímá člověk vibrace dřevěné části v konečcích prstů, proto je to třeba dobré právě pro neurologické pacienty po CMP nebo lidi s polyneuropatií. Navíc to nikdy nezní blbě, jak jsem se sama přesvědčila, vydává to takové harmonické ladící zvuky.

Kromě tohohle všeho jsem zažila ještě dva zajímavé momenty. Jeden byl myslím v úterý nebo středu, kdy probíhalo setkání personálu s lékařkou etického oddělení a probíhal takový rozbor situace, která předcházela a následovala po smrti jednoho pacienta a která byla hodně náročná pro personál, něco na způsob supervize. V principu šlo o přerušení hemodialýzy u pacienta, který už ji fyzicky nezvládal, ale rodina si ji přála a nefrologové jim to nerozmlouvali. Výstupem byla kromě podkladů pro další debatu na téma ukončit / neukončit hemodialýzu s nefrology i taková duševní očista personálu, který musel reagovat na "útoky" ze strany rodinných příslušníků.

Druhý moment byl den po úmrtí jedné z pacientek. Celkově si na oddělení potrpí na různé rituály, které jim umožňují se z toho nezbláznit. Mají takovou speciální "misku" (nejsem v těchhle věcech zrovna vzdělaná, tak to popisuju, jak to vypadá), kterou si donesou na odpolední týmové setkání a na lístku natištěné jméno a datum narození a úmrtí. Lístek přečtou, vhodí do misky a rozezvučí ji takovým tloučkem a v tichu vzpomenou na pacienta.

Zpátky k dennímu programu, odpoledne se ještě jednou s ošetřujícím personálem projedou všichni pacienti a probíhají třeba pohovory s rodinou. Dneska jsme s jedním pánem v hospicu řešili jeho stav, pokročilost nemoci, zvládání bolesti a taky jeho přání navštívit před smrtí svou rodnou zemi Kosovo. Ano, i s tímhle může paliativní lékař pomoct!

Smrt není tabu

Dneska bych ráda uvedla na pravou míru pár věcí týkající se paliativní péče celkově a tomu, jak to funguje u nás, protože bych nerada vyvolala v lidech dojem, že jsme nějak extrémně "za opicema" a nikdo se tomu u nás nevěnuje, protože to není pravda. 

Mýtus č. 1: Paliativní péče je určená umírajícím s nádorem.

Blbost! Paliativní péče má mnohem širší záběr a rozhodně se nejedná jen o péči na konci života, pár dní předtím, než člověk zemře. V centru zájmu jsou symptomy, které činí pacientovi obtíže (dušnost, zvracení, nausea, zácpa, průjem, bolest...). Neznamená to ale, že by pacient paliativního oddělení nemohl podstoupit radioterapii nebo chemoterapii nebo dialýzu atd. Můj děda např. jezdil na radioterapii, která měla pomoci zmenšit jednu z kostních metastáz, aby se mu lépe dýchalo a tolik ho to nebolelo.

Ideálně by to mělo probíhat jako v druhém případě na obrázku. To, čeho se paliativní péče snaží dosáhnout, se samozřejmě v průběhu onemocnění mění.

Kdo může mít z paliativní péče prospěch? Všichni nevyléčitelně nemocní pacienti. Valnou většinu (tady v Curychu asi 80%, u nás asi ještě víc) tvoří onkologicky nemocní, u nichž není možná žádná další kurativní terapie (nádor má metastázy, nedá se kompletně vyoperovat atd.). Zbývajících 20% jsou lidé s terminálním stádiem selhání srdce nebo ledvin, neurologičtí pacienti (např. s krvácením do mozku, po rozsáhlé cévní mozkové příhodě, s ALS (známá díky Ice Bucket Challenge) a další). 

Péče je multidisciplinární, tzn. podílí se na ní nejen doktoři a sestry, ale i fyzioterapeuti, ergoterapeuti, nutriční terapeuti, sociální pracovníci, odborníci na etiku nebo psychologové. Tady v Curychu zabíhají taky tu canisterapii, funguje tu muzikoterapie - paní chodí hrát pacientům na lyru.

Mýtus č. 2: V Česku nic takového nefunguje a neexistuje.

S úlevou musím říct, že to není pravda. Jednak funguje síť hospicových zařízení, která poskytují jak lůžkovou, tak mobilní péči. I když nejsou dostupné zdaleka ve všech koutech ČR a i když je jejich kapacita omezená, možnosti jsou.

Ani paliativní týmy už nejsou v českých nemocnicích výjimkou. Díky projektu Nadace AVAST Spolu až do konce se daří zakládat paliativní týmy různých odborností po celé ČR. 

Důležitá je ale jedna věc: to, jestli bude pacientovi poskytnuta palitivní péče nebo ne, nezávisí ve většině případů na lékařích paliativního oddělení nebo týmu, ale na ošetřujícím doktorovi daného oddělení - onkologie, interny - nefrologie, kardiologie, geriatrie, neurologie, ARO, ..., který si na pomoc paliativní tým zavolá!!! A na tom to bohužel často ztroskotá.

Mýtus č. 3: Já ještě neumírám, tak paliativní péči nepotřebuju.

Pokud je člověk nevyléčitelně nemocný, je hodně pravděpodobné, že se dostane do stádia, kdy paliativní péči potřebovat bude. Není tudíž důvod o tom nemluvit hned od začátku. Pacient tak má čas na promyšlení různých důležitých otázek. Může se poradit s rodinou. A navíc pak není zbytečně nemile překvapený, když ten čas přijde a paliativní tým se o něj musí postarat.

Mýtus č. 4: Paliativní lékaři řeknou pacientovi, že umře, že nebude probíhat další léčba a tím to končí.

Tohle je pravda tak napůl. Principem paliativní péče je umožnit pacientovi rozhodovat o své léčbě, procedurách, zákrocích (možné resuscitaci, intubaci, umělé ventilaci, výživě, ...) v době, kdy toho ještě je schopen (fyzicky i psychicky). Paliativní tým mluví s pacienty narovinu, tudíž jim vážné onemocnění nezatajuje, nebagatelizuje a mluví o tom otevřeně nejen s pacientem, ale i s rodinou, když si to pacient přeje. Za poslední 3 dny v nemocnici jsem slyšela otázky: "Kolik času mi zbývá? Kdy už to bude? nebo Umřu?" tolikrát, jako za celé studium zatím ne.

Především jsou paliativní lékaři mistři komunikace, proto by je měli ostatní specialisté využívat a radit se s nimi, jak třeba sdělit nějakou nepříjemnou zprávu...

Cílem není uvést pacienta do deprese a říct mu: "Máte smůlu, nedá se nic dělat, dál nebude nic." Cílem je nabídnout pacientovi další možnosti, jak se o něj postaráme a zmírníme jeho trápení s nemocí na minimum tak, aby si užil svůj život naplno a byl spokojený. Nejde jen o fyzické strádání, ale i o psychickou a sociální stránku. Paliativní lékaři komunikují i s rodinou a blízkými, když si to pacient přeje a pomáhají jim situaci zpracovat a poprat se s ní tak, jak je. Hledají možnosti mobilního nebo lůžkového hospicu, pomáhají zapůjčit pomůcky, jako polohovací postel a tak podobně.

Na druhou stranu, když si pacient další léčbu nebo procedury a zákroky (resuscitaci, intubaci atd.) přeje, respektují to a maximálně ho informují o důsledcích a v klidu si s ním o tom promluví, ale rozhodně dohodu neporuší.

Pokud už není možná žádná kauzální léčba, tak se to pacientům netají a nekamufluje za možnosti experimentální. Zrovna teď máme na oddělení dvě pacientky (dg. karcinom plic a maligní melanom). Ani u jedné už není možná žádná kauzální terapie. Oběma byla na onkologii, potažmo dermatologii, nabídnuta experimentální léčba. Obě jsou v dost špatném stavu, ale protože s nimi o smrti zatím nikdo příliš otevřeně nemluvil, je jejich jediným přáním dát se dokupy, aby mohly nastoupit na tuto ambulantní experimentální léčbu, i když jejich vyhlídky jsou statisticky pár měsíců... 

Kdyby si s nimi někdo promluvil už dřív narovinu a nedával jim opakovaně falešnou naději, kterou se jim teď zlí paliativní doktoři snaží vymluvit a uvést vše na pravou míru, nepřály by si prožít zbytek svého času jinak?

Je to jen pár osobních postřehů k tomuto tématu, které jsem pochytila za dobu, co se o toto víc zajímám. Ale myslím, že se o tom musí víc mluvit. Smrt je součástí našeho života. A samozřejmě, že je jednodušší říkat rodině a pacientovi, že budeme dál v léčbě pokračovat, i když vidíme, že to nikam nevede, než jim říct narovinu, co se děje a čelit jejich emocím, které jsou často hodně silné!

Moc pěkně o paliativní péči mluvil prof. Back na konferenci v Praze v půlce dubna: tady najdete víc. (Doporučuju stáhnout i jeho aplikaci Vital Talk, která vás provede tipy, jak komunikovat s pacienty v těžkých situacích - sdělení nepříznivé diagnózy atd.).

Takže paliativní péče není depresivní, paliativní péče pro mě znamená být upřímná ke svým pacientům a nelhat jim do kapsy.

První dojmy ze stáže ve Švýcarsku

Od 1. července jsem na měsíc na stáži ve Švýcarsku. Je to vlastně moje poslední IFMSA stáž. Loni jsem byla ve Švédsku, rok předtím v Německu a oboje jsem absolvovala na chirurgii, jednou kardio, podruhý neuro. Letos to ale bude jiný, protože jsem na paliativní klinice!

Když jsem se na podzim dozvěděla, že pojedu na stáž do Švýcarska, měla jsem z toho fakticky radost. A když nevyšla neurologie, domluvila jsem se, že bych chtěla zkusit paliativní kliniku, která sice není v IFMSA nabídce, ale tady ji mají. Moc nechápali, proč chci zrovna tam, ale mně to přišlo momentálně někdy v dubnu jako super nápad...

V pátek 30. 6. odpoledne jsem se vydala na cestu. V nějaký slabší sebemrskačský náladě jsem si koupila místo letenky jízdenku na 14 hodin v buse (Brno - Praha - Curych). Sobota se nesla v duchu zařizování bydlení, ubytovávání, a pak krátký procházky po městě, ale moje 4 hodiny přerušovaného spánku z busu mě odpoledne dostaly hodně brzo.

V neděli ráno jsem se vydala na trip se Švýcarem Olim, který se tu o mě stará, a se Španělem Josem, který tu je taky na stáži (na kardiochirurgii). Jeli jsme se mrknout na Rheinfall, největší vodpovád v Evropě (podle průtoku údajně), a do malého městečka Schaffhausen. Vřele doporučuju, oboje je moc pěkný a zajímavý. Schaffhausen je navíc pozoruhodnej tím, že byl za 2. světové války omylem bombardovanej americkými vojsky. Američani věnovali po válce městu hodně peněz na obnovu jako omluvu.

V pondělí ráno to začalo celkem vtipně. Oli mi v sobotu asi padesátkrát řekl, že musím všude chodit včas (Du muss immer pünktlich sein! To mně bude v hlavě znít napořád). Sraz byl v 7:30, v 7:32 SMS, že má zpoždění 20 minut! Když se konečně objevil, řekl mi, že si tam dal safety půlhodinku, protože většinou chodí cizinci na srazy pozdě...?!

Po asi hodině a půl lítání po nemocnici, něco ve stylu Asterixe a Obelixe (růžový, žlutý a nevím jaký formulář), jsem dostala identifikační kartičku (zapomněli mi říct, že mě fotí, takže jsem krásná), klíče ke skříňce a oblečení na celej týden.

U oblečení bych se zastavila... mají tady přímo kancelář, kam člověk dojde, vezme si číslo a čeká, pak ho zavolají dovnitř, tam mu dají na výběr z nemocničního oblečení (kalhoty na knoflíky nebo na šňůru atd.), dají mu to vyzkoušet, a pak mu to nabalí do igelitky na celý týden. 

Univerzitní nemocnice je obří slepenec milionu budov. I přesto, že tu mají všude strašný pořádek a řád, tak nemocnice je celkem blázinec. Neska jsem 20 minut hledala šatnu na konci dne... ani plánek nepomohl.

Po vyřízení všech papírů jsem se konečně dostala na paliativní kliniku. Je to malé oddělení s 8 lůžky v pokojích po jednom, max. po dvou. Doktoři z kliniky se starají ještě o 4 lůžka v hospicu Lighthouse asi 15 minut chůze od nemocnice, kam chodí pěšo nebo jezdí na kole. Naše klinika je umístěná v přízemí, takže pacienti můžou přímo z pokojů vyjít do tohohle parčíku.

Pokud jste někdy potkali někoho, kdo se věnuje paliativní medicíně, tak asi víte, že to bývaj nejvíc vyklidnění a vyrovnaní lidi v nemocnici a zpravidla s pacientem taky umí výborně komunikovat. Tady to platí úplně stejně. Pracuje tu nejmilejší personál. Vedoucí lékař Stefan už mě čekal, prošli jsme vizitu, která je na paliativní klinice spíš taková povídací. Kromě něj je na oddělení ještě doktorka Anja, která kromě svojí práce na oddělení ještě trénuje "štěně" dalmatina Shantiho, který tam bude jako terapeutický pejsek pro pacienty i personál. Než se přestěhovali do nových prostor vedle kardiocentra, měli tam i kočku.

První den na mě udělali vážně dojem. Maximálně se mi věnovali, vysvětlovali, jak to tam chodí, pomáhali se zorientovat v PC (nevedou tu papírovou dokumentaci, což je boží)... dokonce pro mě měli nachystanou i knížku o paliativní medicíně, kterou si můžu nechat a prostudovat, abych se líp zorientovala. Mají tam multidisciplinární tým, který se v různém složení sejde několikrát za den a pořád se probírá situace jednotlivých pacientů (o tom třeba příště). Co je ale podle mě naprosto boží, jsou společný snídaně personálu každý den ráno.

Kromě vizity jsem si pročítala případy pacientů, abych se v nich líp zorientovala. Momentálně mají jen jednoho neonkologického pacienta s krvácením do mozku, zbytek jsou pokročilé tumory (náhodou se sešlo několik pacientů s různými tumory plic). Nicméně oddělení nemá plnit funkci hospicu, ale jsou to lůžka akutní, ze kterých se snaží pacienta vždy zajistit dál (poslat domů, do domova seniorů, do hospicu...). Nicméně hospic tady ve Švýcarsku není vůbec levná záležitost. Jeden den v hospicu Lighthouse stojí 250,- CHF!!! Frank má kurz skoro jako euro, kolem 25,- Kč!

Kromě vizit jsme měli na pořadu dne i 3 pohovory s pacienty a jejich rodinou nebo blízkými. S jednou paní jsme řešili další zajištění péče a terapii bolesti, kterou jí rostoucí tumor způsobuje utlačením nervů zásobujících ruku. S druhou paní podobné téma, jestli by chtěla raději domů nebo do hospicu. Hovor byl v průměru na 45 minut! Pacienti měli napsané otázky na papíře, ptali se, vysvětlovalo se jim co a jak, výhody / nevýhody, možnosti, finanční náročnost...

Nejtěžší byl třetí pohovor. Pán s nádorovým onemocněním a jeho rodina čekali na sdělení diagnózy. Celé to bylo zkomplikované tím, že nerozuměli německy a jeden z nich, který uměl, to musel zbytku překládat do arabštiny. Sdělili jim to ale s takovým citem, když se snažili anglicky na něco sami zeptat, vysvětloval jim to doktor fakt neuvěřitelně trpělivě... sestra mezitím utěšovala manželku, utírala slzy... Prostě přesně, jak by se to dělat mělo...

Z nemocnice jsem se vymotala až kolem 17. hodiny. Po večeři jsem si dala ještě zdravotní procházku na Zurichberg, která je tak 15 minut od našeho bydlení a je odsud naprosto boží výhled na město a jezero.

Ještě poslední poznámka k jazyku. Mluví se tu sice německy, ale k tomu, co jsem se učila na certifikát, to má fakt míle daleko. Se mnou se sice personál snaží mluvit hoch deutsch (jakože spisovně, správně), ale jak začnou mluvit s pacientem začíná teprve sranda. Ráno jsem byla hodně zoufalá... po obědě jsem musela volat na IT oddělení... to bylo hodně špatný, pán už pomalu ztrácel nervy, ale odpoledne se to postupně zlepšilo a už jsem se chytala mnohem víc, tak snad to půjde :)

Tohle prostě bude super!  :)

Průvodce smrtelníka aneb proč se bojíme mluvit o smrti

"Lékaři jsou dnes ve velmi složité situaci. Mají strach ze selhání, a tak předepisují léčbu, která život prodlouží jen o krátký čas a za cenu zhoršení jeho kvality. Ale pro ně i pro pacienty slouží jako iluze, že se stále snaží zachránit jim život," čtu v jedné z prvních kapitol knížky, kterou jsem si moc přála pod stromeček a konečně jsem si na ni udělala čas. Jsou to slova Ireny Závadové, primářky domácího hospicu Cesta domů, a tak nějak hned na začátku shrnují jeden z problémů současné medicíny.

Proč mě vlastně tohle téma vůbec zajímá? 

Není to trochu morbidní, číst si ve volných chvílích o tom, jak lidi umírají a jak umírat chtějí? Všechno to pramení z mého strachu a z prožité zkušenosti. Za poslední dva roky zemřeli dva z mých prarodičů a bohužel oba v nemocnici, v LDN. Často jsem od té doby přemýšlela o tom, jestli jsme to s rodinou nemohli zařídit jinak, jestli jsme přece jen nemohli vyhovět jejich přání umírat doma. Jestli neexistovala nějaká možnost, kterou jsme nezvážili nebo na kterou jsme nepřišli.

O umírání a smrti jsem nebyla schopná mluvit pořádně se svou babičkou, ani s dědou. Při jejich rezignovaných stescích, že stejně brzo umřou, jsem se zmohla jen na tradiční: "Ale babi, co to říkáš. Tak to přece není. Určitě tě za chvíli pustí z nemocnice domů.", aniž bych tomu vlastně sama věřila. Přemýšlím, jak teda zvládnu tohle téma probrat se svým budoucím prvním umírajícím pacientem a jeho rodinou? Říct mu to samé, co jsem říkala babičce a dědovi, přece nemůžu. Ve škole nás naučí kde co, jak se transplantuje srdce, jak se operuje nádor na mozku..., ale nácviku tohohle důležitého rozhovoru jsme se snad nikdy nevěnovali, přitom se s tím ve své praxi setká každý absolvent napříč všemi obory v prvním nebo max. druhém měsíci po nástupu do práce. 

Tak proto... proto jsem si přála knížku o tomhle "depresivním" tématu. Nechci zažít znova ty trapné rozpaky, co člověku na konci života říct.

Zdroj: Nadace Vodafone

"Musíš se umět rozhodnout. Lékař rozhoduje o životě a smrti lidí, to je fakt. Je dobré to reflektovat, uvědomovat si, že tuhle moc máme," dodává paní primářka.

A proč stojí zrovna tahle knížka za přečtení?

Shrnuje základní informace o tom, jak v Česku péče na konci život funguje, jaké jsou možnosti. Jako bonus obsahuje odkazy na další zajímavé knížky o tomto tématu nebo na výzkumy, které proběhly v této oblasti a jejichž výsledky stojí za povšimnutí. 

Dozvíte se, jak je to s paliativní péčí a její dostupností, co je to hospic (lůžkový, mobilní nebo stacionář), jaké jsou možnosti tlumení bolesti a dalších symptomů provázejících nevyléčitelně nemocné, co je to dříve vyslovené přání, jaká jsou úskalí eutanazie nebo asistované sebevraždy a jak to funguje v zemích, kde jsou tyto dvě možnosti ukončení života legalizovány. Jedna z kapitol přibližuje taky to, jak strašně složitá péče může být o pacienta trpícího demencí.

Nejcennější pro mě osobně ale je seznámení s příběhy různých pacientů s nevyléčitelným onemocněním a formou péče na konci jejich života, které se jim dostalo, a taky s pocity osob o ně pečujících, posléze pozůstalých.

A tak na závěr, poslední citace slov paní primářky:

"Celá medicína se tváří, že je takzvaně evidence based, že stojí na tvrdých datech, výzkumech, statistikách, testech. Ale to, z čeho lékaři nakonec v praxi nejvíce vycházejí, jsou jejich zkušenosti, zážitky, příběhy, to, čím si prošli. Medicína je zkrátka založená na zkušenostech."

Průvodce smrtelníka

Prakticky o posledních věcech člověka
Ondřej Nezbeda

Vyšla v listopadu 2016, 288 stran

Na stránkách nakladatelství Paseka se dá sehnat i za 170,-.

Pár tipů k části Schriflicher Ausdruck ke Goethe Zertifikat B2

V tomto článku najdete pár tipů, jak se nachystat na první úkol písemné části. Vycházela jsem ze svých materiálů. Pokud byste někdo objevil nějaké chyby, což se může stát, dejte prosím vědět, ať to opravím 😇

Schriflicher Ausdruck

V jednom z předchozích článků jsem popisovala, jak vypadá celá zkouška. Písemná část obsahuje dva úkoly a já bych ráda sdílela pár tipů k prvnímu z nich.

Tady je malé připomenutí, o co jde:

Na začátku vám dají na výběr ze dvou témat. Máte tam stručně napsané téma článku, ke kterému se musíte vyjádřit. Jedno z toho si vyberete a k tomu vám dají delší zadání. 

Je to článek tak na cca 10 řádků max. Pod ním jsou většinou 4 body, které musíte ve své odpovědi zmínit. Rozsah stačí kolem 180 slov. 

Píšete "dopis" v reakci na ten článek, podle toho se odvíjí i jeho struktura. Pro představu, my jsme měli jedno téma o domácích mazlíčcích a útulcích a druhé bylo o tom, že čím dál více lidí žije mimo manželství a jaké k tomu mají nejčastěji důvody. Na to doporučují tak 65 minut.

Celkem se hodí mít připravené nějaké fráze předem, které ve svém dopise využijete. Máte tak jistotu, že aspoň v části svého dopisu nenasekáte zbytečné chyby. Já jsem si připravila tohle:

Sehr geehrte Damen und Herren,

mit großem Interesse habe ich Ihre Meldung über das Thema Alternative zum eigenen Auto vom 11. Januar 2017 gelesen. Ich möchte meine Meinung dazu äußern.

Nebo další možnost:

Sehr geehrte Damen und Herren,

ich habe den Artikel über das Thema Alternative zum eigenen Auto an Ihre Zeitung gelesen. Ich möchte meine Meinung dazu schreiben.

Na konec dopisu nezapomeňte připsat:

Mit frendlichen Grüßen

(Tereza Ondráčková)

V dopise by se mohly hodit i tyto fráze:

Es hängt davon ab, was Sie persönlich bevorzugen.

Man muss alle Möglichkeiten individuel beurteilen.

In Tschechien ist die Situation gleich / unterschiedlich.

Ich bin überzeugt, dass ...
Ich stelle fest, ...
Deshalb meine ich, ...
Meiner Meinung nach ...

Pro ilustraci sem hodím jeden z dopisů i se zadáním, které jsem si v rámci tréninku zkoušela.

Zadání:

Můj dopis (v textu jsou modře zvýrazněné otázky ze zadání, na které bylo třeba odpovědět):

Sehr geehrte Damen und Herren,

mit großem Interesse habe ich Ihre Meldung über das Thema Sprachtest für zukünftige Deutsche vom 11. Januar 2017 gelesen. Ich möchte meine Meinung dazu äußern.

(Warum lernen Sie Deutsch?)

Ich persönlich lerne Deutsch um in Deutschland arbeiten zu können. Ich möchte Ärztin werden. Bei der Kommunikation mit den Patienten ist es sehr wichtig alles korrekt zu verstehen.

(Wie finden Sie es, dass man in einem Sprachtest das B1-Niveau nachweisen muss?)

Deshalb meine ich, dass man in einem Sprachtest das Sprachniveau nachweisen muss, wenn man in Deutschland leben und arbeiten möchte. Dann hat man die Sicherheit, dass man die Instruktionen versteht und mit anderen Kollegen ohne Probleme kommunizieren kann.

(Haben Sie schon Sprachprüfungen abgelegt und warum?)

Ich habe vor die B2-Prüfung abzulegen. In Krankenhäusern in Deutschland muss man B2-Zertifikat haben, um einen Arbeitsplatz zu bekommen.

(Wie wird das Problem "Sprache" in Ihrem Heimatland behandelt?)

In Tschechien ist die Situation gleich. Wenn man die tschechische Staatsbürgerschaft beantragt, soll man auch die Sprachkenntnisse nachweisen. Die Leute, die die Prüfung ablegen möchten, kommen oft aus Vietnam oder der Ukraine. Sie müssen dafür zahlen und es ist nicht billig. 

Wenn man die Sprache spricht, kann man sich leichter in die Gesellschaft integrieren.

Mit freundlichen Grüßen

Tereza Ondráčková

Obsah toho sdělení berte s rezervou. Často jsem při psaní dopisu hodně vycházela z toho článku. Používala části vět nebo slovní spojení přímo z něj, abych měla jistotu, že tam nenasekám zbytečné chyby v zápalu toho, jak budu chtít strašně přesně vyjádřit svoje "báječné" myšlenky.

Doufám, že to aspoň někomu bude ke zkoušce užitečné. Výhledově bych ještě ráda dala dohromady nějaké tipy k ústní části s frázemi, které jsem využila 😉

Goethe Zertifikat B2 - materiály a příprava

V tomhle krátkém přehledu bych ráda shrnula svoje zkušenosti s přípravou na zkoušku a napsala něco o materiálech, které jsou používala.

Jak jsem se na zkoušku připravovala?

Už dva roky chodím na němčinu na soukromé lekce ke své úžasné učitelce :) Začala jsem, když jsem se dozvěděla, že pojedu na letní stáž přes IFMSA do Německa. Během semestru chodím celkem pravidelně jednou týdně na 90 minut. Poslední cca dva měsíce před zkouškou jsem chodila i dvakrát týdně.

Nikdy jsem nenavštěvovala žádný hromadný kurz němčiny na některém z brněnských institutů, proto s tímto nemůžu moc poradit. Chodila jsem ale jeden semestr na francouzštinu na Alliance Française Brno do kurzu úrovně B2. Bylo nás tam sice kolem 7-8, sešlo se nás většinou tak 5-6, ale stejně jsem se během 2,5 hodiny trvající lekce nedostala tolik ke slovu. Učil nás rodilý Francouz, který ale moc neopravoval naše chyby a spíš to bylo takové konverzační, hodně jsme se bavili ve dvojicích s ostatními studenty. Bylo to dobré k tomu, abych neztratila kontakt s jazykem, ale moc mě to v něm dál neposunulo.

Individuální výuku preferuju proto, že se přizpůsobí maximálně mému tempu a neztrácím čas něčím, co už třeba umím, nebo se můžu věnovat víc tomu, co mi nejde. Můžeme se soustředit na slovní zásobu a témata, která v budoucnu využiji. Mluvím v podstatě celou lekci.

Výhodou kurzů proti individuálním lekcím je asi cena. Jedna soukromá lekce na 90 minut mě stojí 300,-. 

Pro srovnání jsem našla přípravný kurz na SJŠ Brno na Goethe-Zertifikat B2. Kurz probíhal od 3.10. do 23.1. v lekcích po 90 min 1x týdně a vyšel na 4890,-, tzn. celkem 16 lekcí, jedna za 307,-.

O něco levnější je to na Österreich Institutu, kde kurz B2.1 probíhá 2x týdně 90 minut. Celkem 30 lekcí ve večerních hodinách vyjde na 6300,-, tzn. jedna na 210,-.

Jaké materiály bych doporučila?

Určitě je výhodné učit se přímo z cvičných testů na danou zkoušku. Goethe Zertifikat jsem si vybrala mj. proto, že pro přípravu na něj existuje spousta různých učebnic. Samozřejmě nikdy nemůže člověk projít úplně všechno, proto bych vypíchla to, co se mi nejvíc osvědčilo.

Opravdu vřele bych doporučila Mit Erfolg zum Goethe Zertifikat B2. Existuje Übungsbuch a Testbuch. V Testbuch najdete klasická zadání cvičení, která se v ničem neliší od těch na zkoušce. V Übungsbuch najdete návody, jak řešit jednotlivé úlohy a rozbory k nim, část věnovanou slovní zásobě a taky část věnovanou základní gramatice, kterou je potřeba ke zkoušce zvládnout. Tahle knížka se dá najít jako pdf i s nahrávkami z CD na internetu.

Další z knížek, které jsem si prošla byla Prüfungstraining Goethe-Zertifikat B2. Obsahuje 4 kompletní testová zadání. První z nich je více rozebrané s návody, jak postupovat. Další už jsou bez rozborů.

Podobnou knížkou je i Fit für Goethe-Zertifikat B2. Obsahuje 3 testová zadání, ke kterým jsou zase nějaké tipy, jak jednotlivé úlohy řešit.









Poslední knížkou, kterou bych doporučila je Mittelpunkt neu B2. Na obrázku je pracovní sešit. Existuje více vydání. Učebnice má malinko jiný odstín a dva díly. Pokud byste si ji kupovali, tak pozor na obsah CD. To CD, které je prodávané jako součást učebnice neobsahuje skoro žádné poslechy. Existuje k tomu ještě separátní CD, které se kupuje zvlášť.

Tahle knížka je jako klasická jazyková učebnice, obsahuje několik lekcí, v každé je část věnovaná něčemu jinému (poslechy, gramatika, slovíčka atd.). Je tam spousta fakt užitečných cvičení. Neprošla jsem ji celou, ale moje lektorka mi z ní vybírala to nejužitečnější.




Všechny tyto knížky se dají i s CD zapůjčit v Moravské zemské knihovně. Já si ke zkoušce nekoupila ani jednu z nich. Kopírovala jsem si z těch z knihovny nebo jsem si je našla někde v pdf na internetu.

Spoustu materiálů najdete taky na tomto webu, na FB jako Alles zum Deutschlernen.

Kromě toho mohu vřele doporučit ještě jeden super web. Jde o stránku Deutsche Welle - Deutsch Lernen, která má i profil na FB. Je to naprosto skvělý zdroj materiálů nejen pro přípravu na zkoušku B2. Každý den tam přibývají aktuální materiály, videa, díly seriálů nebo poslechy, které obsahují různé testové úlohy s řešeními nebo titulky a další doprovodné materiály jako např. slovníček použitých pojmů. Moje oblíbené je např. Top Thema nebo Wort der Woche nebo seriál Jojo sucht das Glück.

Jak jsem se zmiňovala, mají i FB stránku, kam každý den v týdnu dávají několik různých otázek, na které si můžete zkusit odpovědět. Večer zveřejní příspěvek se správnými odpověďmi. Koukám na to ráda hlavně z toho důvodu, že když prokrastinuju na FB, nemám ze sebe tak hloupý pocit a opravdu mám každý den němčinu na očích :)

Kromě toho mám na FB i nějaké zpravodajské weby (např. WELT) v němčině. Většinou nerozklikávám celou zprávu, ale stačí projet i krátký příspěvek k odkazu a i z toho se dá naučit spousta slovíček. Zvlášť když člověk sleduje aktuální dění, lehce se v tom zorientuje i bez slovníku.

Kde jsem nakonec zkoušku dělala a kolik to stojí?

Vybrala jsem si SJŠ Brno. Zkouška vyšla na 4000,-. Celá se konala v jeden den od cca 9:00 do 15:00 s krátkou přestávkou kolem oběda (prvně čtení, pak poslech, psaní a nakonec mluvení). SJŠ Brno nabízí i možnost vyzkoušet si zkoušku nanečisto za 400,- (pro její nestudenty). Myslím, že se to opravdu vyplatí, i když si vyzkoušíte jen písemnou část (poslech, čtení a psaní). Dostanete zpětnou vazbu během cca 5 dnů na e-mail a hned víte, jak na tom jste. Seznámíte se také s prostředím, kde budete zkoušku skládat, což vám určitě pomůže zachovat v den zkoušky větší klídek :)

Výsledky zkoušky naostro budete vědět do týdne. Zveřejňují je na svém webu pod unikátním kódem. Hned v tom týdnu si taky můžete vyzvednout svůj certifikát.

Tolik asi k přípravám. Kdyby vás zajímalo ještě něco nebo byste chtěli odkaz na materiály, neváhejte se ozvat :)

Goethe Zertifikat B2 - o zkoušce

Na začátku semestru jsem se rozhodla zkusit si udělat certifikát B2 z němčiny. Než jsem se na zkoušku začala připravovat, hledala jsem různé informace na webu, ptala se kamarádů. Na spoustu otázek jsem ale odpověď nenašla nebo najít nemohla. Proto bych ráda shrnula svoje zkušenosti z přípravy a samotné zkoušky. Třeba by to v budoucnu mohlo někomu ušetřit čas.

Nakonec jsem se rozhodla z množství různých možných zkoušek pro Goethe Zertifikat B2. Spoustu informací při rozhodování jsem našla na stránkách dw.com v sekci Deutsch lernen v tomto článku. Jsou tam popsané rozdíly mezi jednotlivými zkouškami na úrovni B2. Mají takhle zpracované i ostatní úrovně - sekce Prüfungsformate dole pod článkem.

Goethe Zertifikat B2 - struktura zkoušky

Zkouška má klasicky 4 části:

• čtení (80 minut)
• poslech (cca 30 minut)
• psaní (80 minut)
• mluvení (do 15 minut)

Čtení se skládá ze 4 úkolů:

1. Přiřazování kratších textů podle preferencí k jednotlivým lidem. Já jsem na zkoušce měla např. 8 textů o různých neziskovkách a krátké shrnutí preferencí celkem 5 lidí a měla jsem jim vybrat tu, která jim nejvíc sedí. Většinou k jednomu člověku tam nepasuje žádný text. To zabere tak 15 minut.
2. Druhý text je delší a je k němu 5 otázek a možnostmi A, B, C. Je tam jedna správná odpověď. To bývá už těžší. Náš text na zkoušce byl o historii filtrů na kávu. Na tento úkol doporučují cca 25 minut.
3. Třetí úkol byl můj nejmíň oblíbený. Je to zase delší text a k němu 5 výroků a vy se máte vyjádřit k tomu, co si autor o dané věci podle textu myslí. Buď se k tomu staví za A) pozitivně, nebo za B) negativně nebo skepticky. Na zkoušce jsme měli text o grilování a o tom, co během toho dělají ženy a co muži. Bývá to většinou nejtěžší text, něco jako úvaha nebo fejeton. Zabere to dalších 25 minut.
4. Poslední úkol je spíš gramatický. Jde o text, kde na každém řádku na konci chybí nějaké slovo, které máte podle významu doplnit. Celkem 10 odpovědí. U tohoto úkolu je potřeba NEPSAT hůlkovým písmem, ale rozlišovat velká, malá písmena atd. Doporučený čas je 15 minut.

Celkem můžete nasbírat 25 bodů - 5 + 5 + 5 + 10, za každou odpověď je 1 bod.

Poslech má dvě části:

1. První část je nějaký dokument, kde je vyznačených 5 políček. Jde většinou o nějaký rozvrh, kde máte doplnit informaci nebo něco opravit. Obecně jsou tam často nějaká čísla, místa nebo něco podobného. Je to nahrávka ze "záznamníku", kde jeden druhému popisuje, co je špatně v dokumentu, který mu poslal. Zabere to cca 8 minut. Za každou odpověď jsou 2 body! Pustí vám to jen jednou!
2. Druhá nahrávka je rozhovor v rádiu, k němu je 10 otázek A, B, C. Prvně ho slyšíte jednou celý. Pak vám ho pouští po částech po 3-4 otázkách. Na začátku není moc času si otázky přečíst. Hned jak dostanete zadání, pusťte se do nich. Před druhým poslechem je času na přečtení víc. Za každou odpověď je 1,5 bodu. Slyšíte to teda dvakrát a trvá to asi 22 minut.

Na konci je ještě 5 extra minut na přepsání odpovědí do odpovědníku.

Celkem můžete nasbírat 25 bodů - 10 + 15.

Psaní má dvě části:

1. Na začátku vám dají na výběr ze dvou témat. Máte tam stručně napsané téma článku, ke kterému se musíte vyjádřit. Jedno z toho si vyberete a k tomu vám dají delší zadání. Je to článek tak na cca 10 řádků max. Pod ním jsou většinou 4 body, které musíte ve své odpovědi zmínit. Rozsah stačí kolem 180 slov. Píšete "dopis" v reakci na ten článek, podle toho se odvíjí i jeho struktura. Pro představu, my jsme měli jedno téma o domácích mazlíčcích a útulcích a druhé bylo o tom, že čím dál více lidí žije mimo manželství a jaké k tomu mají nejčastěji důvody. Na to doporučují tak 65 minut.
2. Druhý úkol je zase dopis, ve kterém je ale víceméně na každém řádku nějaká chyba, kterou máte najít a opravit. Může to být gramatická chyba nebo ve slovosledu nebo významově se nehodící slovo. Celkem je tam 10 chyb. Tohle sfouknete do 15 minut.

Celkem je za to zase 25 bodů - 15 + 10.

Mluvení má taky dvě části:

1. Dostanete krátký text, zase max. těch 10 řádků. Pod ním 3-4 otázky na které máte během svého MONOLOGU odpovědět. Můj text byl o plastických operacích, které podstupují nezletilí. Měla jsem shrnout obsah textu vlastními slovy, uvést nějaké příklady, které mě k tomu napadají, a nakonec vyjádřit vlastní názor. Někdy se ještě ptají na to, jak to funguje ve vaší zemi, když je to na to vhodné téma. Měli byste mluvit úplně sami, plynule, 3-4 minuty.
2. Druhý úkol obsahuje 3 obrázky. Máte po diskusi s partnerem vybrat ten, který se nejvíc hodí k článku/plakátu na dané téma. My jsme měli plakát na téma šťastné partnerství. Jde hlavně o to, aby se dostali ke slovu oba a abyste diskutovali. Je jedno, kdo "vyhraje", ale je potřeba se na konci nějak domluvit a uzavřít to.

Celkem to trvá asi 15 minut. Máte asi 15-20 minut na přípravu, ale připravujete se každý sám v jiné místnosti. Můžete získat až 25 bodů.

Jak to celé vypadá, se můžete mrknout třeba zde.

Výsledky

Ze čtení, psaní a poslechu se body sčítají a musíte z těch 75 nasbírat aspoň 45 bodů. Je jedno kolik bude z které části.

Z mluvení musíte získat minimálně 15 bodů.

Celkem musíte mít min. 60 bodů ze 100, abyste uspěli.

Tolik asi ke zkoušce samotné. Příště třeba něco o materiálech a učebnicích, které jsem používala:) Kdyby vás něco dalšího zajímalo, klidně pište:)